Odpuštění
Existují dva světy. Mužský a ženský. Každý vnímá stejnou věc úplně jinak. Často protikladně.
To co je pro jednoho správné, pro druhého je nepřijatelné. A opačně.
Jediné pojítko, které umožňuje abychom byli propojeni, spojeni, je odpouštění. (propojení, spojení)
Pochopení toho druhého, nepochopitelného světa je nemožné.
Můžeme se k němu sice přiblížit pomocí meditace, rozjímání, podívat se na věc druhýma očima,
přesto naše vnitřní dítě, náš opačný aspekt v nás je jen malou částí nás samotných.
Milování a odpouštění je spojená nádoba. „Udobřování" je pro vztah velmi očistné a posilující.
Kdo miluje ten odpustí. Kdo odpustí ten miluje. Kdo miluje ten miluje.
Princip poprosit o odpuštění toho, který je "vinen".
Pokud uděláme něco špatně, něco co ublíží někomu, koho máme rádi, máme výčitky svědomí. Veliké.
Tíží nás svědomí tak moc, že se ani nedokážeme nadechnout. A nemáme sílu SI odpustit. Natož sebrat sílu požádat o odpuštění toho, komu jsme ublížili. Nedokážeme to.
A mnohdy ani nechceme, protože výčitky nemáme a líbí se nám to. Nebo dokonce chceme partnera potrestat za to jaký byl, jak nás zanedbával.
Navíc výčitky od toho druhého nás zraňují a vytváří vzdor. Odpor. I když víme, že on je v právu, přesto se bráníme ! (jako dítě, které kope do rodiče, který ho potrestal. A ono ví, že bylo neposlušné)
Pokud chybu udělá dítě, tak mu jako rodič odpustíte ! Ať udělalo cokoli.
Ale proč stejný princip nedokážeme uplatnit i u partnera?
Je to proto, že u dětí dokážeme přijmout fakt, že můžou dělat chyby. Učí se jimi. A snažíme se jim pomáhat.
U partnera tento fakt přijmout nedokážeme. On už nemá právo dělat chyby....
Pokud ale neumíme odpouštět partnerovi, pak on neodpustí nám ! Vrátí nám to. Ale my všichni děláme chyby ! Jsme lidé, ne roboti.
Máme na to právo a jedině skrze své chyby se můžeme poučit a posunout dál.
Nebo se cítíte vůči partnerovi nadřazení? Že jste ten "dokonalý" bez chybičky a můžete všechny odsuzovat?
A proto musíme poprosit za odpuštění svého partnera. Za to, že nedokážeme odpouštět. A odpustit. (nikomu, ani sobě)
Je důležité poprosit o odpuštění tu druhou osobu. Protože jedině tímto způsobem máme velmi silné emoce, které musíme překonávat. Pokud by jsme svou slabost a prosbu o odpuštění směrovali jen k imaginárnímu Bohu, tyto emoce by nevznikly. Bůh nás slyší, ale jen skrze emoce ! Že to myslíme opravdu vážně ! Že jsme za to ochotni trpět. Cítit se velmi nepříjemně. A tehdy nám pomůže, něco v nás změní, odpustí nám, i za nás, a náš život bude takový jaký ho chceme, šťastný.
(odpuštění od partnera není důležité. Důležité je si skrze tento prožitek uvědomit nutnost odpuštění, zbavit se zátěže, ukřivděnosti a jít dál. Jinak nás tyto nevyřešené křivdy budou tížit po celý zbytek života.
Nebo vyplují po nějaké době na povrch a budou nám pořád dokola otravovat život.
Pokud nepřekonáme své emoce, zlobu, výčitky, dospějeme k předvídatelnému výsledku.
Pokud se na věc podíváme s nadhledem, očima toho druhého, nezaujatě budeme rozjímat, nalezneme pravdu.
Tak jako šachista.
Na první pohled se zdá jasný první tah. Ten „správný“.(vykoupat ve výčitkách partnera, dát mu co zaslouží)
Ale další tahy povedou k nedobrému cíli. Životu ve výčitkách a neodpuštění. Vzájemné nedůvěře.
Pokud ale uděláme jiný tah, který se zdá „nesprávný“, povede nás a ukáže pravdu až po mnoha tazích.
Tak dosáhneme společného vítězství. (Šachista obětuje dámu, nejsilnější figuru, svou čest a důstojnost. Díky tomu ale tuto nejtěžší bitvu dovede k vítěznému konci.)
Nechávat hněv v sobě (trvalé dusno a stres) = nemoci.
Po nějaké době onemocní všichni, celá rodina.
A až to nejde vydržet, musí přijít řešení. Většinou fatální.
Všechna řešení jsou bolestná. Ale jedině skrze odpuštění a vnitřní mír budeme moci překonat krizi, která nás do budoucna posílí.
MÔŽME SI UŽ ODPUSTIŤ? "Zuzana Smatanová"
Som iba človek a kým tu som
urobím ešte pár chýb
Tu skladám zbrane a chcem ti
dokázať že v srdci mám cit
Si iba človek a tvoje
srdce sa tak ťažko hojí
sme ľudské duše
čo sa potrebujú pochopiť
…ako prázdny dom, kde zas túžime žiť
Môžme si už odpustiť?
je mi to ľúto a strácam hlas
hlbokú bolesť do kostí
v srdci pomaly rozpúšťam
Tak môžme si už odpustiť?
teraz cítim, že je čas…
tresty za ublíženie na šťastí
ti odpúšťam, odpúšťam
Som iba človek a kým tu som
urobím ešte pár chýb
Tu skladám zbrane a už ťa
nimi nechcem poraniť
Si tiež len človek a viem že
sklamanie sa ťažko hojí
sme ľudské duše
čo sa potrebujú pochopiť
…ako prázdny dom, kde zas túžime žiť
Môžme si už odpustiť?
je mi to ľúto a strácam hlas
hlbokú bolesť do kostí
v srdci pomaly rozpúšťam
Tak môžme si už odpustiť?
teraz cítim, že je čas…
tresty za ublíženie na šťastí
ti odpúšťam, odpúšťam
Nech konečne dýcham
oboch to stálo priveľa síl
poď naspäť nech mám ťa
zase blízko ako predtým
ako z najvyšších skál
zbaviť mi srdce záťaží
kým sa mi navždy zastaví
navždy zastaví